Čau lidi, jmenuji se Heřmánek, a jsem bígl, původně laboratorní. Začátky života tedy nic moc. Tedy spíš nic, než moc. Ale měl jsem štěstí a z laboratoře jsem se dostal do útulku v Borovně, kde to bylo úplně něco jiného. A jen co jsem se trochu rozkoukal a zjistil, co jsou to pamlsky, vycházky, běhání ve výběhu, sranda s dvounožci, přišlo nové stěhování. Vybrala si mne moje nová rodina – tedy oni si myslí, že si mne vybrali. Ve skutečnosti jsem si vybral já je, padalo z nich opravdu hooodně dobrot (a to si nejde nechat ujít),taky docela dobře voněli a měli příjemné hlasy. I tak jsem z toho byl dost vyjukaný. No ale o tom vám dneska povídat nechci. Na ten starý život si dneska stejně už vzpomenu jen málokdy a na chvilku, občas když mne něco překvapí a já se leknu.
S mými páníčky podnikáme spoustu zajímavých věcí a zrovna teď nedávno mne vzali zpátky do útulku. Nejdřív jsem moc nechápal proč tu zase jsem a co se bude dít. Ale lidi! To byl fičák! Byla tu spousta dalších bíglích kámošů – některé jsem si pamatoval a s některými jsme si hned počuchali a poštěkali a všichni jsem běhali po tom velkém výběhu, honili se, přetahovali o hračky, no prostě psina. A víte co bylo taky super? S každým kámošem nebo kámoškou přijel nejmíň jeden jeho dvounožec a všichni nás rádi hladili, drbali a voněli po trošku jako my a tak jsme se jich nebáli, i když jsme je neznali. Jenže za chvilku jsme šli zase zpátky do auta. No to jsem tedy byl fakt naštvaný – odejít z takové švandy a tak rychle. Jenže jsme nejeli domů. Cesta byla kraťoučká a už otevřeným oknem byl cítit les. Ten já rád. Spousta vůní, toho čtení a zajímavé objevy. Tentokrát tomu dvounožci neříkali vycházka, ale pouť, prý Svatováclavská – moc tomu nerozumím, byla to normální skvělá lesní procházka, jen jsme občas na chvíli zastavili a páníčkové si něco vyprávěli. Taky jsem něco pochytil. S něčím si dovolím nesouhlasit. Třeba s tím, že máme problém s poslušností. Neznám bígla, který neumí skvěle poslouchat, chceme udělat svým lidem radost, jsme chytří a učenliví. Jen lidi mají někdy divné představy o tom, co je správně – taky by se měli učit, ale my jsme navíc trpěliví a tolerantní a tak to s nimi pořád zkoušíme dál. Nejtěžší bígl prý vážil 40 kilo. To je jako bych to byl 3x já a ještě by kousíček chyběl, to musel být obrbígl. A prý protože moc jedl. A prý jsme takoví nenažranci všichni – to je taková neomalenost. Teď mne napadlo – víte co je ještě fajn na těch bíglích srazech, kde je hodně dvounožců?