Josef Matyáš, iDNES.cz
27. května 2026

Na louce s rozkvetlými pampeliškami dovádí pět psů bíglů. Honí se navzájem, čmuchají v trávě, kličkují mezi tyčkami zapíchnutými v zemi, probíhají dřevěnou prolézačkou. Ještě nedávno žili izolovaně tři až čtyři roky v laboratořích bez možnosti proběhnout se, spatřit oblohu, přičichnout k hlíně nebo se vyválet v trávě.

Tito bíglové teď už celý měsíc objevují přirozené prostředí pro život v obci Borovno nedaleko Plzně. Právě tady založila Andrea Gašparec s týmem spolek Druhá šance U Františka. Proč U Františka? „Je to připomínka svatého Františka z Assisi, patrona zvířat,“ vysvětluje paní Andrea.

Dočetl jsem se, že si vás chovatelé bíglů sami našli. Jak to probíhalo?

Jsem už čtvrt století chovatelka bíglů a mám i vlastní chovatelskou stanici, ale přiznávám, že posledních několik let už na to nemám časovou kapacitu. Ovšem stále mám přátele v Beagle klubu České republiky a ti mě v roce 2019 oslovili, zda bych se ujala – tenkrát ještě neoficiální cestou – bíglíků propuštěných z českých laboratoří. První pejsky si vzali kamarádi pejskaři, ale několik jedinců zůstalo u nás v zařízení, protože byli v dosti zuboženém stavu a potřebovali větší péči a operaci očí. Docela to s námi otřáslo, protože jsme vůbec netušili, že se v České republice pořád testuje na psech. Když je k nám přivezli, projevovali se podobně jako psi zabavení v množírnách. Obrovský strach z lidí, projevy posttraumatického stresového syndromu, úlekové reakce, žádná socializace, navíc hubení, špinaví a se zdravotními problémy.

„Když přijel opravář v bílé kombinéze, všichni zalezli do kouta a klepali se strachy. Podobný zážitek mám se svou bígličkou, původem taky z laboratoře. Propadla totální panice a zkoušela uprchnout, když na vycházce uviděla sousedku na zahradě, jak pracuje v rukavicích.“

Co se dělo dál, jaké se vám podařilo najít řešení?

Dva týdny jsem se z toho sbírala psychicky a pak jsme se s kamarády „bíglaři“ právníky a veterinárními lékaři začali radit, jak tento stav alespoň trochu změnit. Oslovili jsme všechna výzkumná zařízení v České republice, o kterých jsme si mysleli, že by mohla provádět pokusy na psech. Devadesát devět procent odepsalo a tři potvrdila, že opravdu takové pokusy nebo testování provádějí. Inspiraci, jak postupovat, jsme hledali u zahraničních projektů například v Německu a v americkém Beagle Freedom. Podle získaných poznatků jsme laboratořím nabídli, že pejsky vyřazené z pokusů bezplatně převezmeme, zajistíme vhodnou resocializaci a najdeme jim nové adoptivní rodiny. Projekt jsme nazvali Druhá šance U Františka. Skoro tři roky trvalo schvalování všech žádostí a na jaře roku 2022 připutovali první bíglíci s předávacími protokoly a se souhlasem krajské veterinární správy a ministerstva zemědělství.

Kolik jich bylo v první skupině?

Na jaře a v létě roku 2022 jich přijelo 34. Během tří let jsme předali – a ještě u nás na adopci čeká – celkově 251 bíglů.

Proč je zrovna toto plemeno v laboratořích tak často využívané?

Vyznačuje se od přírody velmi mírnou povahou, protože jako smečkoví psi jsou bíglové zvyklí žít v sociálních skupinách a nebývají agresivní. Zároveň mají vysokou míru snášenlivosti vůči bolesti, nejsou nároční na chov ani na krmení, fenky mají hodně štěňat ve vrhu a dospělí jedinci jsou přiměřeně velcí, takže nemají velké nároky na prostor. Nesmíme však zapomínat, že se jedná o původně lovecké plemeno – smečkové honiče s vysokou potřebou pohybu.

Jak dlouho jsou v laboratořích?

Je to různé, záleží na zaměření testů. Do pokusů mohou být zařazeni již od štěněčího věku a k nám se dostávají většinou po dvou až čtyřech letech. Většina laboratoří si psy i odchovává, případně je nakupuje, aby osvěžili krev, takže někdy přebíráme také sedmileté až osmileté jedince vyřazené z chovu.

Co se na psech testuje?

Dostáváme pejsky používané pro kontrolu a vývoj veterinárních léčiv nebo pro kontrolu nových generik, což jsou kopie originálních léků. Ale nevíme, jaké pokusy probíhaly a co se testovalo. Při převozu dostaneme jenom očkovací průkaz. S návratem k přirozenému životu tedy začínáme téměř od nuly.

 

Ing. Andrea Gašparec

Pochází z Plzně (1976), titul v oboru zootechnik získala na České zemědělské univerzitě v Praze, absolvovala i Fakultu pedagogickou ZČU v Plzni. V Brně aktuálně zahájila kombinované doktorské studium na Fakultě veterinární hygieny a ekologie VETUNI Brno: studuje etologii, ochranu zvířat a welfare.

Od roku 2015 provozuje Útulek Borovno, v roce 2022 založila s týmem spolek Druhá šance U Františka, který pečuje o bývalé laboratorní bígly a hledá pro ně nové majitele.

Když nevíte, co všechno mají za sebou, podle čeho se rozhodujete, jak jejich psychiku a fyzické problémy napravovat?

Začínáme klasickou veterinární prohlídkou, základním vyšetřením srdce, krve a chrupu. Ten je obvykle v katastrofálním stavu, neboť krmivo tvoří převážně granule bez možnosti něco okusovat. Na chrupu je tedy hodně zubního kamene, což je způsobeno i dědičně složením slin. Někdy je proto nutné postižený zub odstranit. Skoro u všech pejsků léčíme chronický zánět uší, neboť pod překlopenými boltci a bez jakéhokoli ošetřování v teplém a vlhkém prostředí laboratoří vznikají kvasinkové infekce. Pokud jde o psychické problémy, pejsky první dny až týdny pozorujeme, jak se chovají, z čeho mají strach, na co jsou citliví…

Pak vytvoříme skupinky většinou po dvou až pěti jedincích tak, aby spolu pejsci vzájemně vycházeli, a začneme je zvykat na přirozené prostředí. Když se trochu adaptují na nové podmínky, fenečky kastrujeme. Pejskům, kteří jsou mladí a nemají žádné problémy s prostatou, podvazujeme chámovody. Nemůžou tedy mít potomky, ale nepřeruší se tvorba testosteronu, který hraje u mladých jedinců klíčovou roli při vytváření sociálních vztahů a učení. Kastrací a podvazováním chámovodů chceme preventivně zabránit nežádoucímu množení a také mezigeneračnímu přenosu stresu z laboratorního prostředí na potomky.

Jak u vás vypadá typický den?

Ráno proběhne nejprve kontrola pejsků, kteří jsou po operaci. Máme je ve speciálních kotcích s kamerami, takže i v noci vidím, jestli je všechno v pořádku. Po kontrole následuje krmení. Někteří pejsci mají kvůli alergii speciální dietu, ale většina s trávením problémy nemá. Pak uklidíme kotce a bíglíky po skupinách pouštíme na oplocenou louku. Volný pohyb si opravdu hodně užívají, můžou si hrát, čmuchat, válet se v trávě. Mají tam i jezírko, a když je horko, chodí do vody. A najednou zjistí, že stačí hrabat nohama – a plavou. Pejsci se taky učí překonávat různé překážky a mají velkou radost, když něco dokážou. Neznají třeba schody, tak kolega vyrobil schodový trenažér. Pejsci se učí chodit nahoru a dolů a hrozně je to baví. Takže to jsou aktivity, na které se velmi těší, a máme i radost z toho, jak se jim tělíčko zpevňuje. Většinou totiž mají zesláblé a zakrnělé svaly, protože v laboratoři měli omezený pohyb. A když vidíme, že se psychika rovná a projevují zájem o kontakt s námi, začínáme je zvykat na obojek, postroje a vodítko.

Zvládají to i ti nejvíce vystresovaní psi?

Pro hodně vystresované pejsky, kteří se bojí lidského dotyku, připravujeme jiný program. Uklidňuje je pravidelný režim, takže jim dopřáváme co nejvíce klidu a žádné rušivé momenty, aby stres postupně opadával. Samozřejmě je nenecháváme v té bublině příliš dlouho, zkoušíme opatrné pohyby, jemné dotyky. Jednáme vždycky tak, aby jim to bylo příjemné a míra stresu byla přijatelná. Pak je postupně dáváme dohromady s těmi aktivnějšími a více adaptovanými pejsky, aby se pozorováním naučili, že člověk není žádná hrozba z vesmíru.

Když mají ti nejvíce vystresovaní psi strach z člověka, nezkoušíte se při prvních kontaktech třeba maskovat, abyste jim lidi nepřipomínali?

Ne, to vůbec. Ale všimli jsme si, že když přijel opravář v bílé kombinéze, všichni zalezli do kouta a klepali se strachy. Podobný zážitek mám se svou bígličkou, původem taky z laboratoře. Propadla totální panice a zkoušela uprchnout, když na vycházce uviděla sousedku na zahradě, jak pracuje v rukavicích. Jen díky dvojitému vodítku se nevyškubla a neutekla. Teprve když sousedka sundala rukavice, tak se přiblížila a nechala se pohladit. Vzpomínky v pejscích zůstávají pořád.

Můžou se psychické újmy někdy zbavit, nebo jsou postiženi natrvalo?

V některém bíglíčkovi to vězí více, v jiném méně. Máme tady občas jedince, na kterém vůbec nepoznáte, že prošel laboratoří. Asi je psychicky odolný. Je to podobné jako u lidí. A pak tady máme naopak úplně zlomené pejsky, kteří se dávají dohromady třeba rok. Podle toho, co nám říkají noví majitelé adoptovaných bíglů, trvala nejdelší doba resocializace čtyři roky. Až pak začal pes štěkat a chovat se jako běžný bígl. Ale většinou se zotaví během prvního roku v adopci. Tato doba je pro majitele nejnáročnější a pro psa klíčová.

Za jak dlouhou dobu dáváte psy do adopce?

Podobně jako na léčbu zlomené kosti potřebujete šest až osm týdnů, vyžaduje i „zlomená“ psychika nějaký čas. Zpočátku jsme se snažili předávat pejsky novým majitelům co nejdříve, aby si zvykli na rodinu, ale bylo to kontraproduktivní. Postupně jsme zjistili, že přirozená doba jsou tři měsíce až jeden rok. U nás z pejska opadne prvotní stres, odpočine si, něco se naučí a s touto „výbavou“ pak vklouzne do adopce snadněji a pokračuje plynule a hezky už bez výrazných karambolů. Ale když má velké problémy, je dobré nespěchat a počkat.

Máte možnost říct lidem v laboratořích, aby psům dali třeba více prostoru a lepší péči, aby újma byla minimální?

Do toho mluvit nemůžeme, na welfare ve výzkumných zařízeních jsou určení odborníci. Ale za tu dobu, po kterou náš tým společně s dobrovolníky o bígly pečuje, dostáváme v posledních letech psy v lepším stavu. Za to jsme hodně vděční. Možná si v laboratořích uvědomili fakt, že psi dostávají šanci prožít další roky v domácím prostředí. A velice bych v této souvislosti přivítala, kdyby existovala zákonná povinnost dávat do adopce všechny psy, kteří nemají vážné zdravotní problémy.

Co by se mělo při testování léků změnit?

Moc bych si přála, aby používání zvířat nahradily alternativní metody, například s využitím tkáňových kultur nebo počítačových modelů. Říká se, že ještě nejsme schopni nahradit celý organismus. Nevím, nejsem kompetentní vědec. Další věcí jsou například generické léky neboli kopie originálních léčiv. Jsou levnější než originál, ale studie tvrdí, že cena třetího, čtvrtého generika už neklesá. Je tedy zbytečné vyrábět další typy generik. Jde už jen o zákon trhu, aby si lidé mohli vybrat třeba z dvaceti třiceti generik. A všechna musejí být otestována na zvířatech! Přála bych si rozumně omezit počet generických léků na trhu…

Zájemců o adopci pejsků je dost?

Čím více se o této problematice mluví, tím více zájemců se ozývá. Ale ne každý je vhodný kandidát. Snažíme se lidi dopředu edukovat a nejdříve si popovídáme po telefonu. Poté, pokud zájemci splňují patřičné podmínky, následuje osobní setkání, kde jim vysvětlíme, co všechno požadujeme a co je čeká. Možná je někdy až jako by zastrašuji, dopředu říkám, co vše je může potkat a čemu budou čelit. Ale myslím si, že je na to lepší lidi připravit, než aby později došlo k nějakému vzájemnému zklamání. Pokud se rozhodnou, většinou je potřeba ještě pár měsíců počkat, než společně vybereme správného pejska, se kterým si padnou do noty. Pro bíglíka i pro nového majitele je důležitou podmínkou, aby v rodině už jednoho psa měli. Nový pejsek se na něj naváže, najde psychickou oporu a nestýská se mu po ostatních psech. Adopce probíhá mnohem snadněji, páníček má daleko méně práce a nováček psychicky nestrádá. Děláme i výjimky, pejska bez známek traumatu nebo staršího jedince vyřazeného z chovu v rámci laboratoře svěříme i do rodiny, kde zatím psa nemají. Ale vyžadujeme, aby člověk buď pracoval z domova, nebo byl v důchodu a žil aktivně.

To vše musí výběr vhodných zájemců dost zúžit…

Nejde o to udělat dobrý skutek za každou cenu. Pokud někdo nemá podmínky nutné k adopci, navrhnu mu, že může pomoci třeba nákupem krmiva, finančním příspěvkem na provoz zařízení nebo nabídkou venčení.

Příležitost vyzkoušet si plavání v jezírku? To bylo doteď pro tyto psy nemyslitelné…

Co například lidem říkáte, abyste je na vše připravila?

Třeba to, že se pejsek snadno lekne, když zatroubí auto, něco spadne či bouchne petarda. Vyškubne se a v panice prchá. Proto musí chodit první rok pouze v postroji s dvojitým jištěním. Zakazujeme používání flexi vodítek, protože velice snadno vyklouznou z ruky. Normální pes to moc neřeší, ale když bíglík zjistí, že za ním něco poskakuje na šňůře, propadne panice a uteče. Také vyžadujeme, aby pes neustále nosil na obojku GPS tracker (elektronické zařízení k přesnému určování a sledování polohy, pozn. aut.), protože když uteče, nejčastěji někam zaleze a špatně se hledá. Snažíme se ovšem majitelům pomáhat. Sestavíme pátrací skupiny, pracujeme s lidmi, kteří mají drony. Hledání trvá i několik dní, ale téměř vždycky jsme pejska našli. Proto trváme na tom, aby GPS tracker nosil první rok nepřetržitě i doma.

Proč doma?

Stalo se, že přišel nečekaně pošťák – obrovský chlap s balíkem –, pes zpanikařil a vyběhl z bytu. GPS tracker neměl nasazený, protože doma je přece v bezpečí. Po týdnu pátrání, kdy pomáhal i dron s termokamerou, jsme pejska našli v patnáct kilometrů vzdáleném lese.

Jak se lidé dozvídají, že u vás mohou adoptovat bígla?

Dnes jsou klíčové sociální sítě, naše webová stránka, Facebook a Instagram. Příliš zdatně je neobsluhuji, ale v našem týmu jsou děvčata, kterým to jde výborně. Nemáme tak většinou problém najít nové adoptivní majitele, za což jsem vděčná. Náš web představuje fotografie pejsků určených k adopci, zkušenosti nových majitelů a odpovědi na nejčastější otázky, kdo je vhodný kandidát, jaké jsou možnosti pomoci nebo co dělat, když bíglík uteče. Zájemci si často vyberou nového parťáka na webových stránkách, ale osobní návštěva může pohled změnit. Výběr záleží na mnoha okolnostech. Například jak je pes temperamentní, jestli potenciální zájemci bydlí v domě nebo v bytě, zda žijí na vesnici či v Praze, protože vystresovaný jedinec v centru velkoměsta není úplně skvělý nápad. Ideální je, když můžou přijet i několikrát a přivezou i svého pejska, aby se s nováčkem poznali. Taky se stane, že si budoucí zájemce vymění se psem pár pohledů – a hned je jasné, že k sobě patří.

Existuje něco jako psí linka důvěry, kam vám noví majitelé můžou zavolat třeba v deset hodin večer, že mají problém?

Ano, kdykoli můžou zavolat, napsat SMS nebo nechat zprávu, pokud to rovnou nezvednu. Kontakty na všechny majitele mám uložené v telefonu. Na webu máme skupinu, kde si vyměňujeme poznatky, pořádáme workshopy, setkání s odborníky, učíme se navzájem.

Bíglíci z laboratoří nic neznají a nic neumějí, jsou tedy psychicky na stejné úrovni jako štěňata?

Vypadá to, že v nových domovech jako by roztajou. Když jim tam začne být dobře, chová se čtyřletý pětiletý pes jako štěně. Všechno považuje za hračku, kterou je potřeba prozkoumat, rozkousat. Když si začnou hrát, je to pozitivní zpráva, že psychika zregenerovala. Často se stává, že pejsci neštěkají a noví majitelé nám volají, jestli nejsou němí. Vysvětluji jim, že míra stresu je stále ještě tak velká, že pes nedokáže vokalizovat. Jakmile začne štěkat – a není to ze stresu –, víme, že jsme na dobré cestě. „Štěněcí“ období trvá většinou pár měsíců až půl roku, pak je čas začít s pozitivním výcvikem a nastavováním hranic.

Odkaz: https://www.idnes.cz/hobby/mazlicci/pes-pokusy-bigl-zachranna-stanice.A260525_100256_hobby-zahrada_mce