Čau lidi, jmenuji se Heřmánek, a jsem bígl, původně laboratorní. Začátky života tedy nic moc. Tedy spíš nic, než moc. Ale měl jsem štěstí a z laboratoře jsem se dostal do útulku v Borovně, kde to bylo úplně něco jiného. A jen co jsem se trochu rozkoukal a zjistil, co jsou to pamlsky, vycházky, běhání ve výběhu, sranda s dvounožci, přišlo nové stěhování. Vybrala si mne moje nová rodina – tedy oni si myslí, že si mne vybrali. Ve skutečnosti jsem si vybral já je, padalo z nich opravdu hooodně dobrot (a to si nejde nechat ujít),taky docela dobře voněli a měli příjemné hlasy. I tak jsem z toho byl dost vyjukaný. No ale o tom vám dneska povídat nechci. Na ten starý život si dneska stejně už vzpomenu jen málokdy a na chvilku, občas když mne něco překvapí a já se leknu.
S mými páníčky podnikáme spoustu zajímavých věcí a zrovna teď nedávno mne vzali zpátky do útulku. Nejdřív jsem moc nechápal proč tu zase jsem a co se bude dít. Ale lidi! To byl fičák! Byla tu spousta dalších bíglích kámošů – některé jsem si pamatoval a s některými jsme si hned počuchali a poštěkali a všichni jsem běhali po tom velkém výběhu, honili se, přetahovali o hračky, no prostě psina. A víte co bylo taky super? S každým kámošem nebo kámoškou přijel nejmíň jeden jeho dvounožec a všichni nás rádi hladili, drbali a voněli po trošku jako my a tak jsme se jich nebáli, i když jsme je neznali. Jenže za chvilku jsme šli zase zpátky do auta. No to jsem tedy byl fakt naštvaný – odejít z takové švandy a tak rychle. Jenže jsme nejeli domů. Cesta byla kraťoučká a už otevřeným oknem byl cítit les. Ten já rád. Spousta vůní, toho čtení a zajímavé objevy. Tentokrát tomu dvounožci neříkali vycházka, ale pouť, prý Svatováclavská – moc tomu nerozumím, byla to normální skvělá lesní procházka, jen jsme občas na chvíli zastavili a páníčkové si něco vyprávěli. Taky jsem něco pochytil. S něčím si dovolím nesouhlasit. Třeba s tím, že máme problém s poslušností. Neznám bígla, který neumí skvěle poslouchat, chceme udělat svým lidem radost, jsme chytří a učenliví. Jen lidi mají někdy divné představy o tom, co je správně – taky by se měli učit, ale my jsme navíc trpěliví a tolerantní a tak to s nimi pořád zkoušíme dál. Nejtěžší bígl prý vážil 40 kilo. To je jako bych to byl 3x já a ještě by kousíček chyběl, to musel být obrbígl. A prý protože moc jedl. A prý jsme takoví nenažranci všichni – to je taková neomalenost. Teď mne napadlo – víte co je ještě fajn na těch bíglích srazech, kde je hodně dvounožců?

Když vám ten váš řekne, že už další pamlsek opravdu nebude, páč byste byli tlusťoši, stačí mile kouknout na nějakého jiného a hned nějaký dostanete a pak u dalšího a dalšího.., no to jsem odbočil. Taky jsme slavní díky nějaké důležité královně, Alžběta, myslím,se jmenuje… byli jsme vlastně takoví důležití psi důležité šlechtičny, šlechtičtí psi – psí šlechtici – jednoduchou dedukcí poznáte, že máte čest s psím aristokratem na nejvyšší úrovni . To mi fakt zvedlo sebevědomí. Zaujalo mne, že máme všichni bílou špičku ocásku – to jsem musel hned zkontrolovat, nejvíc práce to dá u vlastního, pořád vám někam utíká, když se na něj chcete zblízka podívat. Říkali si toho ještě hodně, ale mne pak už víc bavilo čuchání a značkování. Je super se potkat u jedné zprávy se čtyřmi, pěti dalšímu čumáčky. Pak tam všichni přidají tu svojí, ale já čekám, až všichni odběhnou a svojí značku dávám až nahoru – u nás psů je to obráceně, kdo je poslední vyhrává.

Když jsme se po procházce vraceli k autu, byl jsem už docela rád, že si lehnu a schrupnu, přiznávám, byl jsem z té přemíry zážitků trošku uťapaný. Jenže, zase zpátky do útulku. A prý tam bude poklad. To jsem zvědavý co to je. První dojem byl úžasný – vůně jídla – no bohužel nebylo to naše jídlo. Ale ten poklad taky stál za to – velká spousta pamlsků, které jsme si mohli i odvézt domů
, takže fajn zásoby. Taky hračky. Miluju plyšáky. Uvnitř mají vždycky takovou bílou měkkou věc. Jíst se sice nedá (zkoušel jsem to) ale prima to poletuje, když se pečlivě rozebere na malé kousky.
Pak jsme ještě museli počkat až se nacpou naši páníčkové (a pak kdo je ten s chutí k jídlu ) a že toho tam měli plné stoly a taky buřty – ty prý taky nejsou pro nás – to hlava nebere. Tak jsme se ještě trošku proběhli po výběhu, domluvili se, že se zase potkáme, zvlášť jednu pěknou psí kočku (divné že?) bych rád zase viděl. Musím dávat pozor, až se zase začne mluvit o nějakém srazu. Budu asi za svými lidmi nosit vodítko tak dlouho než pochopí, že tam fakt musíme.
A to je vlastně asi všechno co jsem vám chtěl dneska říct. A jen mezi námi chlupáči – je fajn mít svojí rodinu. Tu mojí mám opravdu rád a rád jim to dávám najevo. Nechat se drbat, hladit, chodit na procházky a podnikat spoustu zajímavých věcí. Jen někdy je trošku popíchnu nějakou lumpačinou aby věděli , že mají psa a ne plyšáka. Kdysi jsem si neuměl představit, jak skvělý může být psí život s těmi správnými lidmi. Dneska ho žiju a přeju ho všem.

S psí úctou, váš Heřmánek